Medailónek z Lasternu II

*.-Dětský domov U Tří cest-.*

Kapitola II

Vlidské ulici před dětským domovem U Tří cest, se snesla tma. Všichni se už připravovalikespánku a mezitím se venku spustila další chumelenice, pod kterou rychle mizely chodníky i silnice pod bílou vrstvou sněhu. Mráz maloval po oknech a všude bylo půl metru sněhu, ani přez den se nikomu nechtělo ven protože venku byla příšerná zima.

„ Už aby začalo Jaro.“ Zabědovala ředitelka dětského domova Berta Karasová a ujistila se že je pořádně zavřené okno. „Teto Berto, přečetla by jsi nám nějakou pohádku?“ poprosila Anička a i další čtyři holčičky, Lia, Magdaléna, Rose a Armen, na pokoji začali prosit.

„Prosím, teto Berto.“ a slibovali. „My pak půjdeme hned spát a budeme hodný.“ To paní Karasovou zaujalo protože většinou musela nějaká z vychovatelek pořád nahoru a uklidňovat je.

„Dobře, dobře, ale jenom jednu. Tak honem do postýlek.“ Všechny holčičky teď rychle zalézali do postelí a potichu pozorovali jak Berta přešla ke knihovně a vybrala knížku. Usadila se vedle knihovny do vyšívaného křesla a začala holčičkám číst pohádku O červené Karkulce.

Když dočetla, všechny holčičky už spaly, až na jednu která pod dlouhými blonďatými vlasy koukala na paní Karasovou velkýma modrýma očima. „Dobrou noc.“ Řekla paní Karasová a zvedla se s vyšívaného křesla. V tom se ozval šeptající hlásek z jedné postýlky který patřil právě té šestileté holčičky.

„Této berto.“ „Copak, Armenko?“ usmála se na ní paní Karasová a jenom co zandala knížku do knihovna přešla k Arimenině postýlce. Armen už seděla a podávala jí krásnou, sněhobílou kopretinu. Paní Karasová si jí udiveně vzala a prohlédla si jí. Potom zvedla hlavu a zeptala se „Armenko, kdepak si jí vzala.“ Armenka jen pokrčila ramínky. „Na zahradě.“ Paní Karasová přimhouřila oči a podívala se Armence do jejích velkých sytě modrých očí. „Na zahradě? Armenko, vždyť je zima.“ „Já přísahám, vyrostla dneska na zahradě a já jsem jí pro vás utrhla.“

Chvíli si jí paní Karasová bedlivě změřila pohledem ale pak se široce usmála a řekla „Děkuji, dám si jí hned do vázičky.“ Armence zazářilo v očíčkách a zachumlala se do peřinek. „Dobrou noc.“ Řekla unaveným hláskem a hned usnula. Berta, v ložnici zatáhla závěsy a když vycházela z pokoje, opatrně za sebou zavřela dveře. Z druhé strany chodby k ní šla Jennifer. Vychovatelka ze dětského domova. Bylo jí třicet pět let, vždy štíhlá a dobromyslná. Hnědé vlasy jí sahaly na ramena a měla tmavě hnědé oči.

„Dobrý večer, Berto.“ „Dobrý večer.“ Usmála se na Jennifer.“ „Všichni jsou už ve svých pokojích. Karol je ještě v ložnici u chlapců, ale ostatní jsou už dole.“ Oznámila Bertě. „Aaa, výborně.“ protáhla spokojeně Berta.

„To je ale krásná kopretina.“ „Ano to je, dostala jsem jí od Armenky. Prý ji utrhla na zahradě.“ Řekla Berta. „ To není možné, venku je půl metru sněhu.“ Nadzdvihla Jennifer. „Já vím, okolo Armen se dějí pořád divné věci. Třeba ty její obrázky těch zvláštních zvířátek. Pořát mi tvrdí že existují. Ale přece jenom je ještě malinká. Máme jí už tady už skoro pět let." „Ano, s dětmi také nemá žádné potíže a většina dětí jí má moc ráda. Ani se nedivím když zvážím kdo je.“ Berta se podívala na Jennifer nechápavím výrazem ale ihned to pustila z hlavy a přikývla.

„No nic. Jdi si lehnout zítra brzo vstáváme. Dobrou noc.“ „Ano, dobrou noc“ řekla Jennifer, sešla po schodišti ho haly a zmizela ve dveřích.

„Armen.“ Drmolila si pro sebe Berta. „Moc dobře si pamatuji jak za mnou přišla do kanceláře. Já se jenom otočila a ty suché kytky na mém stole, které jsem chtěla vyhodit, najednou pod její drobounkou ručičkou rozkvetli. Mám je pořát schované, nikdy nezvadli. Když jsem se jí ptala jak to dokázala, odpověděla mi že chtěla aby rozkvetli.“

Berta se vrátila do své ložnice a z ložnice holčiček se opravdu celou noc neozval ani hlásek.