Medailonek z Lasternu III

*.-Pohovor-.*

Kapitola III

Bylo letní, sobotní ráno. Do malého pokoje svítilo skrz nedotažené záclony v okně prvnísluneční paprsky. Pokoj byl docela útulný. Byly tam dvě postele, s dvěma nočními stolky a mezi nimy malý psací stůl přišoupnutý k oknu. Na druhé straně jedna velká stará skříň a zrcadlo. „Doháje! Já už se no to fakt vykašlu!“ Armen sebou škubla a zamžourala na Liu sedící u stolu, která teď třískla propiskou o zem. „Co vyvádíš?“ zabručela Armen „Probudíš celej dům.“ A protřela si oči hřbetem ruky. „ Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit.“ Řekla trochu provinile Lia. „V pohodě. Co se děje, že tak vyvádíš?“ Lia se ztrápeně podívala na sešity a učebnice na stole. „Nemůžu si poradit s matikou. Už asi podesátý počítám ten samej příklad.“ Armen povytáhla obočí. „Uvědomuješ si že je sobota ráno? A navíc jestli něco nechápeš můžeš se zeptat mě.“ Lia zakroutila ztuhlým krkem a pak odpověděla. „Já vím, já jenom jsem to chtěla zkusit jestli to pochopit aniž bys mi to vysvětlila.“ Pokrčila rameny. „Ale to pořád ještě pořád nevysvětluje, proč se učíš v sobotu ráno.“ „Víž že jsou pololetní zkoušky v plným proudu a já na rozdíl od tebe se snažím o co nejlepší známky, protože vysvědčení z osmičky se už dává k přimačkám na střední.“ „No tak dobře.“ Armen si sedla, protáhla se a natáhla ruku. Lia jí podala sešit, do její nastavené ruky. Armen si ho prohlédla a uznale zakývala. „Vlastně to máš dobře, ale zapomněla si ten třetí příklad, před sedčením s těmi ostatními, odmocnit.“ Lia jí vytrhla sešit z ruky, sjela příklad pohledem a zasténala. Z výšky dosedla na židli a bouchla hlavou o stůl. „Já jsem ale pitomá.“ Armen se zasmála a obdarovala jí širokým úsměvem. „Vem si to z té dobré stránky, aspoň si to pochopila beze mě.“ „Jo“ Zvedla se Lia a promnula si čelo. „Už byla snídaně?“ zeptala se Armen když jí zakručelo v břiše. Lia se podívala na hodinky, na své ruce. „Až za hodinu.“ Ušklíbla se Lia. Armen odhodila přikrývku, zvedla se a protáhla ještě jednou. Zakřupalo jí v zádech a ještě jednou si promnula oči. „Jo,…“ otočila se Lia na židli na Armen. „… dneska si odvedou Anču.“ Armen si povzdechla „Tak z našeho bývalého dětského pokoje jsme zbyli jenom my dvě.“ Lia přikývla. „Kdo si jí vlastně vezme?“ zeptala se Armen. „Nějaká rodina z Prahy. Prý že chtějí starší sestru pro svojí dceru.“ Armen se na Liu podívala nechápavým pohledem. „Na mě se nekoukej, mě to taky přijde ujetý.“ Pokrčila rameny. „A dneska máš večer nový pohovor k přijetí do rodiny.“ Armen otočila oči v sloup. „Už zase?“ Zasténala Armen. „Jak se říká, když to nevyjde na podruhé, tak to na…“ rychle si přepočítala v hlavě „tak po sedmnácté jo.“ Zasmála se. „Jo jasně, radši mi pomoz vymyslet plán jak je setřást.“ Armen si promnula ruce. „Dneska jsem si chtěla umýt vlasy.“ Zlomyslně se usmála „Nevyčistím si zuby, někde se ušpiním a nechám si…“ Lia jí zarazila „To nejde.“ V Armenině obličeji vystřídal zlomyslný úšklebek udivení. „Proč ne?“ Lia otočila oči v sloup „Za prvé je to moc nápadné a za druhé si to udělala při tom jedenáctém pohovoru. Bylo by to divný, chce to něco nového.“ „Máš pravdu. Ale co?“ „Už jsem nad tím přemýšlela.“ Armen povytáhla obočí. „To si děláš legraci? Už? Kdy ses to dozvěděla?“ „Ne a nech mě to dopovědět.“ „Přemýšlela jsem jak by jsme to udělali a pár věcí mě už napadlo.“ Lia a Armen spolu diskutovali o plánu svého boje a ta hodina do snídaně uběhla jako nic. V tom se otevřeli dveře a v nich stál šestnáctiletý vysoký kluk s černými vlasy, zelenýma očima a přátelským pohledem. „Ahoj holky. Za deset minut je snídaně.“ A obdaroval je širokým úsměvem. „Ahoj Eriku“ pozdravila Armen. „Hele brácha, neslyšel si náhodou někdy že se klepe než vejdeš do dveří?“ „Opravdu? O tom jsem jaktěživ neslyšel.“ Ušklíbl se. „Ale slyšel jsem o tom pohovoru, už máte nějaký plán?“ „Teď jsme zrovna na tom pracovali. Máme pár nápadů.“ Odpověděla mu Armen a seznámila ho s jejich plány. „Výborně, vy nikdy nezahálíte. Jenom bych dal pryč to s tím pomerančem.“ „Jo, taky si to myslím.“ Uznala Lia a škrtla na malém bločku bod číslo osm. Erik sjel pohledem po poznámkách. „Jo, jen ať je stará parta pohromadě. Už víte o Anče?“ „Bohužel jsem pro ní vymyslela špatný plán.“ Lia provinile svěsila hlavu „Je to moje chyba, měla jsem vymyslet lepší.“ Zabědovala. „Byl to dobrý nápad jen to ty rodiče asi moc nešokovalo. Není to tvoje chyba.“ Řekla rázně Armen. „Hele měli by jsme už jít.“ Stál už u dveří Erik. „Jasně tak pojď. Litovat se můžeš potom.“ Vytáhla jí na nohy Armen a Lia vyprskla smíchy. Všichni sešli z druhého patra, dolů po velkém dřevěném schodišti. Dole v přízemí je veliká hala. Naproti schodišti jsou dveře, vpravo dvoje dveře a vlevo také. Vešli do prvních dveří vpravo, kde se ocitli ve velké jídelně. Všichni tři se pak usadili pohromadě u dlouhého dřevěného stolu na staré židle. Dnes byl jako obvykle chleba, nebo rohlíky, s třemi různými druhy pomazánek. Lia si natřela chleba paštikou a napila se horkého čaje. „Nemáte někdo šroubovák?“ zeptal se zamyšleně Erik. Armen a Lia si vyměnily pohledy a tázavě se na něj podívaly. „No jasně, běžně po kapsách.“ Uchechtla se Armen. „Na co?“ Erik si rychle narval kus chleba a nesrozumitelně zahuhlal. „Nao niss“ Lia ho probodla svýma zelenýma očima a obrátila se zpátky na Armen. „Ježiši, vždyť tobě bude za dva dny patnáct.“ Armen povytáhla obočí „Jo“ mávla rukou, že jí je to úplně jedno. „Nějak jsem to úplně vypustila.“ „Jak můžeš zapomenout na svoje narozeniny?“ zakuckal se Erik. Lia po něm šlehla pohledem. „Ty máš co říkat. Ty bys s přehledem zapomněl i ty svoje.“ Armen vyprskla smíchy a po chvíli i Lia s Erikem. Zbytek snídaně se báječně bavily a pak Lia s Armen odešly zpět na svůj pokoj, kde pokračovali v kutí plánů na večer. Po zbytek dne se Armen připravovala a Erik také přispěl. Přišel večer a Armen se ještě naposledy podívala do zrcadla. „Zlom vaz.“ Řekla Lia a objala jí. „Hodně štěstí.“ Přišel k ní Erik a musel se sehnout oby jí také objal, jelikoš byl skoro o dvě hlavy vědší než ona. Armen se zhluboka nadechla a vydechla. „Tak jo, držte mi palce.“ Otevřela dveře a vyšla z pokoje. Zrovna ze zdola přicházela ředitelka. „Dobrý večer, Berto.“ Pozdravila jí Armen.“ „Jako na zavolanou. Zrovna jsem už pro tebe šla. Pan a paní Netrilovi už čekají v přijímací místnosti. Hodně štěstí.“ Poplácala Armen po zádech. „Děkuji.“ Armen polkla. „Mimochodem, moc ti to sluší.“ Pohlédla na Armen která měla na sobě sytě modré šaty nad kolena na šněrování a v slušivě učesaných vlasech měla modrou stuhu, která jí ladila s očima. „Děkuji.“ Usmála se Armen na Bertu. Armen sešla do haly, zahnula do uličky vedle schodiště a zastavila se před velice známími dveřmi. Ještě jednou se zhluboka nadechla, zabrala za kliku a vešla do místnosti. Nebyla to velká místnost. Bylo tam jedno okno, jeden stůl s židlí a na druhé straně byly dvě křesla ve kterých seděli dva lidé. Paní Netrilová byla menší obtloustlá žena s přísným pohledem za úzkými brýlemi. Měla na sobě tmavou fialovou sukni až po kotníky a ladící sáčko, které upnutím málem vystřelili všechny knoflíky. Na hlavě měla pevně utažený drdol ze zrzavých vlasů. Pan Netril naopak vysoký, štíhlý muž s diplomatickým úsměvem ve tváři. Měl na sobě šedý oblek a naleštěné, černé boty. Armen nasadila povýšený výraz, narovnala se v zádech, a zvedla bradu. „Dobrý den, jmenuji se Armen.“ Řekla povýšeným tonem a posadila se na židli naproti nim. Přimhouřila oči a čekala no odezvu. „Ahoj Armen.“ Začal jemně, s úsměvem a sladce pan Netril. „Já jsem Petr Netril a to je má žena Eva.“ Paní Netrilová se sladce usmála na Armen. „Doprošuji si aby jste se mnou jednali jako s malým spratkem.“ Zvýšila hlas Armen a obdarovala je znechuceným pohledem. Pana a paní Netrilovi to trochu šokovalo ale pan Ntril se vzpamatoval dřív než jeho žena a pokračoval ráznějším tonem. „Přijeli jsme z Ostravy. Vždy jsme si přáli dceru, ale Eva nemůže mít děti a shodli jsme se na tom že by jsme nechtěli malou ale větší holčičku, jako ty.“ Armen si založila ruce a spustila. „Mě opravdu nezajímá jak jste se ke mně dostali. Jen když se dostanu já co nejdál od tohohle hnusného, starého a stále zaprášeného baráku co nejdál.“ Znechuceně mávla rukou po místnosti. Pan a paní Netrilovi se tvářili stále šokovaněji a šokovaněji. Seděli tam ohromeně z pootevřenou pusou. „Předem vás upozorňuji že vyžaduji povlečení z čisté bavlny, chci svůj vlastní pokoj s koupelnu.“ Řekla Armen z důrazem na znamení že skončila. Paní Netrilová párkrát otevřela pusu že chce něco říci ale zase jí hned zavřela. Když se dlouho nic nedělo, Armen zase spustila. „ Doufám že jestli si mne odvezete, budete dodržovat mou etiketu kterou mám sepsanou v mém pokoji. Stoluji vždy slušně oblečena a doufám že vy také, jinak okamžitě odcházím. Obět musí být přesně v jednu hodinu odpoledne. Snídani chci nosit do mého pokoje.“ Oznamovala jako sluhům. Prudce se zvedla, nos zdvižený pěkně nahoru a jen znechuceně řekla ledovým bezcitným hlasem. „Jste nechutní jako všichni ti rodiče se kterými jsem měla tu smůlu se poznat. Nikdo z vás dvou nemá ani špetku vkusu. Sbohem!“ Rázně došla ke dveřím, otevřela je a práskla za sebou dveřmi. Pan a paní Netrilovi tam seděli jako opaření, zatím co Armen vyběhla po schodech se šťastným úsměvem ve tváři rozrazila dveře svého pokoje, kde už na ní čekali Erik s Liou, celí nedočkavý co jim poví. Když viděli Armen, oba dva se okamžitě vymrštili ze židlí. „Vyšlo to. Mám je z krku.“ Okamžitě ze sebe vychrlila jak se to všechno stalo. Zbytek večera se radovaly z malého vítězství. Smáli se, ale Armen měla zase trochu víčitky svědomí že si to pan a paní Netrilovi nezasloužily a že se chovala tak otřesně.