Medailonek z lasternu IV

*.-Lotor-.*

Kapitola IV

Ráno se Lia, Amen a Erik učili v malé knihovně která je v dětském domově. „Kolik jeodmocnina ze 144“ zeptala se Lia uprostřed psaní domácího úkolu z matematiky. Armen a Erik nastejno zareagovali. „12“ „Jo jasně.“ Ušklíbla se Lia a zapsala si výsledek do sešitu. Erik zaklapl svoje učebnice, dal si ruce za hlavu a začal se houpat na židli. „Dneska ráno mi Jennifer říkala že budu mít pozítří pohovor.“ Řekl lhostejně. Armen se zarazila v psaní referátu. „Cože?“ Erik se přestal houpat a zopakoval „Že budu mít pozítří pohovor.“ „Jo to jsem slyšela. Já jsem jenom reagovala. Takže… Cože?!“ Lia se zasmála „Zase budeme muset vymyslet nový plán a já na to nemám čas. Už tak jsem promrhala včerejšek. „Jako bych já taky ne ségra.“ Ušklíbl se Erik. „Já jsem na rozdíl od tebe na tom plánu dělala víc než ty.“ Šlehla po něm pohledem. „Říkáš to jako bych na tom vůbec nic nedělal. Tohle děláš vždycky! Já ti nevíl Lio, nikdy si neuznala nic co jsem kdy udělal. Zato miss dokonalá dělala všecko!“ Zvýšil hlas. „Neříkej mi miss, ty budiš k ničemu.“ Zrudla Lia vztekem. „No jasně jako bych mohl i za to že rodiče umřeli a my se dostali sem že!?“ probodával jí pohledem. „Ty jsi tam ten den nebyl. Neviděl jsi jak umírali!“ zavřískala Lia bez špetky citu smíšenou s nechutí k bratrovi.“ Erik párkrát otevřel a zavřel pusu, ale nevydal ze sebe ani hlásku. „Došli ti urážky na můj účet ty bezcitný, uráž…“ „Dost!!!“ křikla Armen na oba dva. Cítila jak je to mezi nimi napjaté. Lia zabouchla učebnice, sebrala se a co nejhlučněji odešla s povýšeným výrazem a zabouchla za sebou dveře, tak že jim ještě chvíli dunělo pod nohama. Erik se prudce zvedl a pustil se do Armen. „Co ty se do toho pleteš! Je to naše věc!“ křičel na ní. „Laskavě si na mě nevybíjej vztek prosím!“ Musela hodně zvýšit hlas aby ho přehlušila. Erik okamžitě přestal. Svalil se zpátky na židli a omluvně se podíval na Armen. „Promiň, já to tak nemyslel.“ Armen se na něj usmála. „Jo v pohodě. Chápu to.“ „Díky.“ Sklesle sebral svoje učebnice. „Jestli ti to nebude vadit, tak já asi půjdu.“ Armen přikývla. „Jenom jdi.“ Erik se na ní pousmál a odešel. Armen dopsala rychle referát a vydala se taky s knihovny. V polovině cesty narazila na Karol. „Děje se tady něco? Slyšela jsem někoho křičet.“ Řekla vážně. „Nic se neděje, už je to v pořádku.“ Karol se na ní podívala trochu podezřívavě ale pak změnila téma. „Vlastně jsem tě hledala abych ti řekla jak dopadl ten pohovor s Nertilovými.“ Armen úplně zapoměla na hádku. „A?“ „Je mi líto Armen, ale nevyšlo to. Bohužel. Třeba to vyjde příště.“ Dala jí ruku na rameno. V Armen vybouchla vlna radosti, ale nenechala na sobě nic znát. „Nemusíš se tím trápit.“ Armen předstírala chabí úsměv. „Ano, děkuji Jennifer.“ Vydala se dál a jakmile byla z doslechu. „Jo!“ vyskočila radostí a hned měla lepší náladu. Otevřela dveře od pokoje a vrazila dovnitř. „Neuvěříš co jsem …“hned si vzpomněla na tu hádku před deseti minutami kterou musela vyslechnout. Lia tam nebyla a na stole byl jenom útržek papíru, Na kterém bylo napsáno rozmazaným písmem od slz.

Šla jsem se projít. Neboj se o mě. Uvidíme se na večeři.

Lia

Armen si povzdechla a uklidňovala se že si Lia nic neprovede. Nikdy si nic neprovedla. Armen si s povzdechem sedla na postel. Odsunula svůj noční stolek od zdi, klekla si na zem a položila ruku na zeď. „Snad to ještě zvládnu.“ Řekla si pro sebe. Začala se soustředit na dotyk své ruky na zeť. Vyprázdnila svojí mysl, uvolnila se a zavřela oči. Trvalo jí dlouho než to dokázala. Svojí sílu soustředila do ruky a čekala dokud jí nebude dost. A vyčkávala na výsledek Zeď se pod její rukou rozevřela. Byl to malý prostor, kde si jako malá schovávala svoje věci. Párkrát za rok se vždy pokoušela to otevřít. Byla unešená, nikdy se jí to nepodařilo až teď. Chvíli ohromeně koukala na díru ve zdi, ale pak opatrně vyndala jednotlivé předměty. Všechno položila na svou postel. Okamžitě sáhla po svém medailónku. Vzala ho do své ruky a vyleštila přední oválnou stranu malého medailónku. Byla na ní vyritá malá květina. Armen si jí prohlédla a zjistila že takovou květinu nikdy neviděla. Vzala stříbrný medailónek do nehtů a pokusila se do otevřít, ale jako si pamatovala, ani teď nešel otevřít. Armen medailónkem zatřásla, ale nic se neozvalo, ani to nepředpokládala. Přiložila si ho k uchu a najednou z něj cítila malé víření. Celá ohromená Armen si medailónek pověsila okolo krku. Potom si vzala do rukou pár papírů které měla položené na posteli. Na prvním byl jednoduše namalovaný obrázek když jí byly tři roky. Namalovala tam sebe ve velkým pokoji z velkým oknem z výhledem na řeku, lesy a západ slunce. V pokoji byla veliká postel s nebesy. Armen se nad tím obrázkem pousmála a otočila na další obrázek. Na něm byl had plavoucí ve vodě.Nebyl to obyčejný had. Měl černošedivou hlavu, ale zbytek těla měl krásně barevný. Na dalším byla nějaká žena s dlouhými světle hnědými vlasy a dlouhýma světle modrými šaty. A na posledním obrázku bylo něco jako velký fialoví ještěr s blanitými křídli. Vypadalo to něco jako drak. Armen se usmála. „Já jsem měla ale představivost.“ Položila obrázky zpět na poslel a vzala do ruky malou fialovou kytičku. Byla zvadlá a suchá ale Armen se přesně vybavilo jak jí uprostřed května tu kytičku utrhla a vložila do zdi. A pak jí to napadlo. Dala si jí doprostřed dlaně a začala se soustředit jako u té zdi.

Nic se nestalo. „Myslela jsem si to.“ Vrátila kytku zpět do zdi. Potom tam dala zpátky i ty obrázky a díru zamaskovala nočním stolkem. Potom se posadila a dala si hlavu do dlaní. „Okolo mě se už od malička dějí divné věci. Divné věci i dokážu. Jak jsem třeba proti Sabině, z našeho dřívějšího pokoje, poslala vítr doprovázený tím suchým listím. Od té doby se mi vyhýbala.“ Protřela si oči a pohlédla na medailónek. „Musím za Jennifer.“ Zvedla se a vystřelila z pokoje. Rozběhla se po schodech dolů, do přízemí. Prošla obývacím pokojem, který byl hned vlevo od schodiště. Zabrala za kliku a ocitla se v úzké chodbičce. Prošla ní a zaklepala na třetí dveře z leva. „Jennifer?! Tady Armen!“ z pokoje se nikdo neozíval. Po chvíli se zklamaně otočila a chtěla se vydal nazpátek, když v tom někoho porazila. Spadla do zadu na zadek. Vzhlédla a konečně našla toho koho hledala. „Promiň Jennifer.“ „V pořádku. Copak ode mě chceš Armen,“ Armen se zvedla ze země a trochu si oprášila džíny a svoje volné tričko. „Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli si tu už byla když jsem sem přišla.“ A z nadějí v očích se na ní podívala. Jennifer se na ní podezřívavě podívala. „Ano, nějakou chvíly před tím.“ Armen ze sebe v okamžení vychrlila co měla na srdci. „Kdo mě sem přivedl? Máte ne ně nějaký kontakt? Jennifer otevřela dveře svého pokoje a pokynula jí aby vešla dovnitř. Když Armen vešla, Jennifer jí ukázala na židli. „Poseď se prosím.“ Armen si okamžitě sedla. Jennifer si sedla na kraj své postele a spustila. „Nikdo tě sem nepřivedl a kontakt na ní nemáme.“ Armen jí skočila do řeči. „Tak jak jsem se tu tedy vzala? Když mě nikdo nepř…“ „Neskákej mi do řeči.“ „Pardon.“ Omluvila se Armen a kousla se do rtu aby jí to nenutkalo. „Tak tedy. Před čtrnácti lety, jsem tě našla já. Šla jsem pozdě v noci zpátky sem když uprostřed ticha jsem slyšela naříkající hlásek. Šla jsem za ním a uviděla jsem malou dívenku… tebe. Byl ti jeden rok a měla jsi na sobě takové roztomilé šatečky a ten medailónek, který máš teď na sobě.“ Armen se chytla za medailónek a poslouchala dál. „Plakala si a pořád říkala : Mami! Mami! Přišla jsem k tobě a hned jsem věděla že ses ztratila. Vzala jsem tě sem a hned další den jsme vyvěsili plakátky s tvou fotkou. Bylo to i ve zprávách v televizi, ale nikdo se nikdy neozval. Tak tě tu máme doteď.“ Armen byla trochu zklamaná, ale přesto měla ještě jeden dotaz. „V jaké ulici jsi mě našla?“ „Pár ulic odtud myslím asi Brožíčkova… nebo ta vedle? Už vím oni jí přejmenovali. Teď je to Zelená.“ Zakývala hlavou. Armen chvíli seděla, ale pak vstala. „Vlastně by ses tam měla jít podívat, ale dneska ne, jdi tam zítra ráno. Teď jdi a zítra se teple obleč.“ Armen na ní zmateně pohlédla, ale jak znala Jenifer, byl nejvišší čes odejít.Otevřela dveře a zamyšleně odešla. Co to mělo znamenat?

Na obědě, jak slíbila, se Lia neobjevila. Do večeře si Armen pořád hrála se svým medailónkem. Když bylo sedm, Armen se odebrala na večeři. Když vcházela, přála si aby až tam vejde, aby Lia a Erik se spolu zase bavili, ale to se nestalo. Oba dva byly na různých koncích stolu. Lia měla svoje černé rovné vlasy hozené tak aby neviděla na Erika a on seděl takovým způsobem aby o ní nezavadil pohledem. Armen si povzdechla. Vždycky seděli spolu a báječně spolu vycházeli. Šla si sednout vedle Lii a Lia jí nijak nezaregistrovala. Asi byla zaneprázdněná rejpáním se v knedlíku s omáčkou. Ani jí to neměla za zlí. „Ahoj Lio.“ Lia sebou škubla a zvedla k ní zarudlé oči. Pokusila se o chabí úsměv. „Ahoj.“ „Kde jsi byla?“ Zeptala se opatrně Armen. „Projít se. Vždyť jsem ti nechávala vzkaz.“ A dala si na čas než to řekla. Armen přikývla že chápe a zbytek večeře spolu moc nepromluvili. Armen jí chtěla toho strašně moc říct. Byla to přece jen její nejlepší kamarádka, ale neřekla radši nic. Věděla že si to Lia srovná v hlavě a že do rána bude zase v pohodě ale že asi s Erikem moc mluvit nebude.

Ráno Lie zařinčel budík v 6:30. Lia vyskočila z postele a začala se hned oblékat. Zato Armen ještě ležela v posteli a mžourala do ostrého ranního světla. „Dobré ráno.“ Řekla s úsměvem Lia. Armen se na ní podívala a bylo jasné že na včerejší hádku už nemyslí. Ani jí to nechtěla připomínat. „Dobré ráno“ řekla a odhodila ze sebe přikrývku. „Lia se zarazila a podívala se zaraženým pohledem na Armen. „Co?“ vyděsila se trochu Armen když viděla ten pohled. Možná se něco stalo? Nebo jsem něco provedla já? Honili se jí myšlenky v hlavě. „Dneska máš narozeniny.“ Rozzářila se Lia. Rychle přeběhla ke svému nočnímu stolku, a z šuplíku vyndala malou krabičku zabalenou v modrém papíře a převázanou červenou mašlí. Podala ho rozzářeně Armen, která úplně zapomněla že má narozeniny. „Nevěděla jsem co ti mám koupit. Je to taková drobnost, neměla jsem totiž moc peněz.“ Armen roztrhla papír a otevřela malou, obyčejnou krabičku. Uvnitř byl náramek z úzkého řetízku. Uprostřed byl přichycený malý modrý kamínek, který byl posetý malími úzkými provázečky stříbra. „Je to modré tygří oko. Opravdu se omlouvám ale já…“ „Je nádherný. Opravdu se mi moc líbí. Děkuju.“ Armen se na ní usmála. Vyskočila a objala jí. Liu to trochu vyvedlo z rovnováhy, ale byla ráda že se jí to líbí. Armen měla strašnou radost. Věděla že Lia opravdu nemá moc peněz, ani ona neměla víc než pár deseti korun v kapse. Lia se taky usmála. „Měli bychom hejbnout, jinak přijdeme pozdě do školy.“ Popohnala Lia, Armen. „Jo, no vidíš.“ A také se začala oblékat. Obě si naházeli učebnice do tašek , připravili se a vyrazili na snídali od jídelny. Armen se rozhlédla po jídelně ale nikde po Erikovi nebylo ani stopy. Armen si povzdechla a Lia to zaregistrovala. Šlehla po ní pohledem a Armen věděla že bude lepší se dnes o jejím bratrovi nezmiňovat. Erik s nimi obvykle chodil kousek cesty, protože měl školu stejným směrem. Ale dnes ne. Armen na snídani převyprávěla o tom co se dozvěděla včera od Jennifer a co dokázala s tou zdí a ukázala jí i ten medailónek, který měla stále okolo krku. „Neuvěřitelné! Jak si to dokázala? To porušuje všechny zákony fyziky.“ Žasla a smála se přitom. „Ani nevím. Prostě se to stalo. Nechápu to.“ Pokrčila rameny. „Merlin by byl na tebe pyšný.“ Pronesla dramaticky Lia a obě se rozesmáli.

Cestou do školy ještě diskutovali o včerejšku a o Erikovi se ani jedna radši nezmiňovali. A pak se najednou Armen zastavila. „Co kdybychom se v té ulici na chvilku zastavili?“ Lia se na ní otočila „Já nevím asi bychom měli jít radši do školy.“ Armen začala prosit. „Lio, prosím jenom na chvilku. Chtěla bych vědět co tím Jennifer myslela.“ Lia se podívala na hodinky a povzdechla si. „No tak v 55 zvoní, a teď je 30. No tak fajn, ale jenom na deset minut.“ Armen se rozzářila, chytla Liu za ruku a táhla jí přez nějaké ulice. „Je to jenom kousek. Vím kde to je, už jsem tam byla, ale jen jednou. A jsme tady.“ Lia povytáhla obočí. „Tady?“ Armen byla trochu zklamaná. Věděla že se nic zvláštního nestane, ale čekala trochu víc. Byla to malá špinavá ulička a většina oken byla zatlučená a ty co nebyly, byli rozbitá kameny. Lia se rozhlédla po ulici. Začala se snášet okolo nich mlha, tak hustě že už neviděli skoro na pět metrů. Najednou byl všude chlad což bylo divné, protože bylo krásné slunečné ráno bez mráčků. Lia a Armen se k sobě pevně chytli za ruku až si je skoro rozmačkali. „Hele Armen, poťme pryč. Moc se mi to tady nezamlouvá.“ Armen a Lia začali couvat, ale narazili do zdi. „Jo souhlasím. Co to je?“ Její medailónek na prsou. Lia se vystrašila a začala se rozhlížet kolem sebe ale nic neviděla. Ani nemohla okolo nich byla strašná mlha. „Ale ne, to můj medailónek, začal vibrovat…. Slyšíš to šumění?“ „Jo a vychází to z toho tvého medailónku.“ Lia se ho dotkla a on se rozevřel. Spustil se okolo nich hrozný vichr a Lia a Armen se k sobě přitiskli strachy. Vítr jim cuchal vlasy. Všechno se začalo točit. V uších jí pískalo a nemohla se nadechnout, ani hnout jedinou částí těla. Armen se chtělo začít křičet ale z jejích úst nevyšel jediný zvuk. Začala ztrácet vědomí. Armen problesklo myšlenkami že to asi nepřežije a myslela na její nejlepší kamarádku Liu a na Erika se kterým už nikdy nepromluví a na ostatní kamarády a vychovatelky, dobromyslnou Bertu i učitele ve škole které s Liou trápili svými žertíky. Armen ztratila vědomí.