Medailonek z Lasternu V

*.-Torzen-.*

Kapitola V

„Heeej! Vstávej!“ Armen někdo surově zatřásl a slyšela ten vzdálený hlas.To už jsem zase zaspala? Musí na mě Lia tak řvát? Proč do mě prostě jenom nestrčí?! Ale počkat to není Liin hlas. Armen pomalu otevřela oči. Ležela na trávě a nad ní se shýbal nějaký kluk, kterého nikdy v životě neviděla. „No konečně.“ Spadl mu kámen ze srdce. Armen bolelo celé tělo a chtěla se posadit, ale nešlo to. Ten kluk jí pomohl se posadit, ale musel jí trochu přidržovat. Armen se rozhlédla horko těžko kolem sebe. Nacházela se uprostřed malé louky, uprostřed lesa. Všude byla už tma a tak neviděla dál než na dvě první řady stromů. „Kde to jsem?“ Ten kluk se na ní podíval nevěřícným pohledem. „No přece v…. Neusínej zase!“ Sáhnul Armen na čelo „Máš horečku.“ Armen se snažila udržet svoje těžká víčka ale únava jí přemáhala. „Lia, kde je Lia.“ Šeptala, protože pořádně mluvit nemohla. „Kdo? Nikdo jiný s tebou už není.“ Mluvil k ní jako na malé dítě. Zvedl jí ze země na nohy. „Asi jen blouzní.“ Řekl si pro sebe. Armen byla zesláblá a nohy se jí podlomily ale on už byl připravený, chytl jí pod kolenama a zvedl jí do náruče. Někam se rozběhl a Armen přemáhal spánek, až opět usnula.

Armen se probudila a zamžourala do světla procházející otevřeným oknem. Ležela na posteli a byla přikrytá přikrývkou. Na čele měla kus mokré látky. Byla ještě slabá ale nevěděla kde je. Viděla jen dřevěný strop. Otočila hlavou doprava a tam seděl u stolu ten kluk který ji předtím vzbudil. Seděl k ní čelem ale hlavu měl složenou na rukách a spal. Mohlo mu být tak osmnáct, byl vysoký a měl hnědé vlasy do čela. Na sobě měl něco jako dlouhý černý plášť, Obyčejnou pískovou košili a záplátované hnědé kalhoty. V malém domečku byl velký krb a všude plno polic s knihami a lahvičkami. Také bylo všude plno velmi pozoruhodných věcí. Armen se zapřela rukama a posadila se. Shodila nohy dolů z postele a zvedla se. Zvrávorala a chytla se rukama postele. Ale podklouzla jí noha a zřítila se na zem, přičemž nadělala dost kraválu. „Sakra.“ Zašeptala si pro sebe. Ze země viděla jak se ten kluk vymrštil ze židle a v bojové pozici se rozhlížel po útočkovi, jako by chtěl hned po někom skočit. Potom se jeho pohled stočil na zhroucenou Armen. Obešel stůl a sehnul se k ní. Armen se od něj snažila dostat co nejdál, přitom sevřela v prctech nůž, který spadl ze stoličky, o kterou zakopla. Okamžitě ho vymrštila před sebe a snažila se vyhnat ten hrozný strach a třes v ruce. Ten kluk o pár kroků ustoupil a zvedl ruce aby ukázal že jí nechce nic udělat, ale i přesto Armen nůž nesklonila, strach byl toiš vědší. Podíval se na ní svýma černýma očima a promluvil silným rázným hlasem. „Říkají mi, Torzen.“ Armen trochu pochybovala, ale čepel nože přece jenom trochu sklonila. Z Torzena vyzařovlo něco čemu věřila. Natáhl ruku dlaní nahoru a čekal. Armen se trochu uklidnila. Najednou se jí v hlavě ozval hlas. Dej mi ten nůž.Opatrně mu nůž dala, aniž by si to uvědomila. Aniž by jí spustil z očí, položil nůž na stůl a podal jí ruku. Armen se cítila trochu otupěle a bezmocně. V hlavě slyšela zase ten hlas podej mi ruku a neviváděj. Poslušně mu ruku podala. „Výborně.“ Řekl a vytáhl jí na nohy. Armen ze sebe nevydala ani hlásku jak byla vyděšená. Najednou se jí mysl rozjasnila a mohla zase v pohodě přemíšlet. Zbavila jsem se jediné zbraně kterou jsem měla!Zdvořile jí ukázal na židli u stolu a Armen si váhavě sedla. „Byla jsi dlouho nemocná. Našel jsem tě kousek od tud. Měla jsi vysoké horečky.“ Armen se konečně donutila k řeči. „Jak jsem tu už dlouho?“ zachraptala. „Pár dní.“ Armen se vyděsila „Cože? To není možný! Možné.“ Opravila se rychle. Torzenovi škublo v koutku do úsměvu. Armen se uklidnila a začala zase. „Jak je to daleko od tuď do Nitrovic?“ Zeptala se Armen. „Promiň ale takové město já neznám.“ Omluvil se. „Tak aspoň kde je Praha. Odtamtud už nějak trefím.“ Torzen se na ní nechápavě podíval. „Vy neznáte Prahu? Jak jí nemůžete znát vždyť je to hlavní…“ Zarazila se. „Kde to vlastně jsem?“ Torzen se teď zhrozil a vypadalo to že mu něco došlo. „Ty jsi Lasteřanka! Já to věděl! Jak mi to mohlo uniknout. Je to jasný už od té chvíle kdy jsem vstoupila a já si…“ „Tak kde to jsem!? A jaká Lasteřanka?“ už to nevydržela. Torzen se na ní nevěřícně díval. Když se vzpamatoval tak spustil. „Jsi v zemi Půlnoční bouře. A Lastern je naše sousední země se kterou válčíme. A vlastně kdo jsi.“ „Rozhodně nejsem ta Lasteřanka za kterou mě máte.“ „Nevykej mi prosím.“ Přerušil jí. „Dobře. Opravdu nevím kde to jsem a asi by ses měl jít léčit protože to co říkáš je dost divný. Žádnej Lastern ani ta Bouřková země nebo co ne-e-gsis-tu-je!“ „Půlnoční bouře!“ „Tak dobře no. Máš telefon? Potřebuji si zavolat.“ Torzen na ní vyjeveně koukal. „Bezva takže nemáš ani mobil.“ Vyprskla vzteky a najednou jí přepadl takoví vztek že se kolem ní vytvořila nějaká síla a začal kolem ní vířit horký vzduch. Z Armen to hrozně vysávalo sílu až skoro přepadla ze židle. Naštěstí Torzen rychle zareagoval a chytil jí. Vzal jí do náruče a odnesl jí na postel kde jí zase položil. Armen se chtěla zvednout, ale Torzen jí nenechal. Sedl si na kraj postele a začal mluvit vážně. „Neměla by jsi čarovat po tak tvrdé nemoci. Bude tě to jenom zeslabovat.“ „Cože nemám?“ „Čarovat.“ Zopakoval. „Já neumím čarovat.“ Řekla. Torzen povytáhl obočí. „Opravdu? Tak co si teda udělala když né čarovala.“ Armen se zarazila. „Já nevím.“ Řekla tiše. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Armen trochu zaváhala „Armen.“ Řekla potichu. „Dobře. Tak tedy Armen, odkud jsi?“ Armen se ne něj podívala slabím a vyděšeným pohledem. „Z České republiky. Z Čech.“ Torzen nevypadal na to že jí věří ale ptal se dál. „Jak jsi se ty, Armen, z České republiky, sem dostala?“ Armen začala vzpomínat. „Já ani nevím. Byla jsem u nás v jedné uličce a pak se začalo všechno točit, pískat, vířit a já nevím co ještě a pak si pamatuji jenom že si mě pak probudil a říkal ať neusínám.“ Torzen přimhouřil oči. „Ty jsi prošla Lotorem?“ „Čím?“ „Lotor je něco jako portál mezi naším a vaším světem. Je to hrozně nebezpečné a jsou vzácné.“ Řekl. „Dobře. A jak se dostanu zpátky?“ Zeptala se s nadějí Armen.“ Torzen na ní omluvně pohlédl. „Bohužel se obávám že se už nevrátíš. Ale nejzvláštnější je že umíš čarovat.“zamyslel se. „Asi nějaký tvůj předek byl čaroděj a ty jsi to po něm zdědila.“ Armen si povzdechla a pak si najednou uvědomila. „Jak to že toho tolik víš o čarování?“ Torzen se u chechtl. „Protože jsem čaroděj.“ „Dokaž to.“ Torzen pokrčil rameny a natáhl ruku ke stolu, na němž stála sklenička s vodou. Sklenička se najednou vybuchla a voda se všude rozstříkla. Armen to pozorovala jenom s otevřenou pusou. Usmál se. „To je neuvěřitelné.“ Torzen se zvedl a přešel k těm svým různým věcem, které byly některé plechové, nádoby, různé skleničky a lahvičky s různobarevnou tekutinou. Torzen po jedné takové barevné lahvičce sáhl. „Omlouvám se.“ Sklopila oči. Torzen se otočil k ní s lahvičkou v ruce. Naklonil mírně hlavu a zeptal se. „Za co?“ „No jak jsem tady udělala tu scénku.“ Torzen se usmál. „Jo jasný, to je v pohodě.“ Přišel k ní a podal jí tu lahvičku. „Ale za trest, to musíš vypít.“ Usmál se a ukázal svůj krásný úsměv. Armen si byla jistá, že kdyby žil Torzen tam kde ona, tak by se na něj holky lepily ze všech stran. Nedůvěřivě si od něj vzala křišťálovou lahvičku plnou tmavě zelené tekutiny. Podívala se na něj pohledem který naznačoval, jestli to má opravdu vypít. Torzen přikývl a Armen se rozplynula poslední naděje, že by to pít nemusela. Otevřela víčko a z malé lahvičky se linul hrozný zápach po zkažené rybě s nádechem mrtvého zvířete. Armen zadržela dech a lahvičku přiblížila k rtům. „Musíš to vypít celé.“ Slyšela Torzena z jehož hlasu bylo slyšet, že jí zrovna nezávidí. Armen si nalila všechnu tekutinu do pusy a snažila se jí spolknout. Nešlo to, když se jí pokusila spolknout ona se drala zase nahoru. Když to po malém zápasu polovinu už spolkla, málem se poblinkala, ale dokázala to. Do očí jí vhrkly slzy a rachle zamrkala aby nebylo nic znát. V puse měla hnusnou pachuť té tekutiny. Armen se ušklíbla „No fuj.“ Torzen se rozesmál „Docela tě chápu, ale teď se připrav.“ Než se stihla Armen zeptat na co, tak to pocítila. Pálila jí každá část v těle. Její svali, jako by se chtěli přetrhnout. Krev jí tepala v hlavě a začala se dusit. Zatmělo se jí před očima a svíjela se bolestí. On mě otrávil! A já to vypila! Co jsem to udělala! Přemítala v hlavě. Ale najednou bolest začala ustupovat a všechno se vracelo do původního stavu, s tou vijímkou že se cítila skvěle. Už nebyla tak slabá a vyřízená. Byla úplně v pohodě. A když popadla dech. „Nenávidím tě. To si mě nemohl varovat.“ Zakřenila se. „Jo jasně. Příště to určitě udělám.“ Zasmál se. Takže Armen okamžitě došlo že to zrovna nechystá. „Pojď.“ Řekl a šel směrem ke dveřím. „Kam?“ Torzen zabraz za kliku. „No přece se chceš učit? Vydím ti to na očích“ Armen chtěla protestovat, ale nakonec si řekla proč ne a vydala se za ním. Venku byla krásná zahrada. Kytky nejrůznějších barev a tvarů rostoucí v lese, kde ten dům stál. Torzen už seděl venku pod stromem a hrál si s kamínkem. Armen k němu došla a Torzen vzhlédl. „Sedni si.“ Armen si sedla vedle něj a opřela se o strom. „Tak nejdřív by si se měla dozvědět o tomhle světě. Takže tady je to docela jednoduché. Jsou tu jen dvě země. Lastern a Půlnoční bouře. Lasternu vládne čarodejnice, královna Elza a elf, král Abelard. Měli dceru ale o tu přišli. Poslali jí Lotorem a ona se měla přesně v patnácti vrátit ale nevrátila. Měla se vrátit před čtrnácti lety a nikdy se nevrátila. Takže nemají dědice trůnu. Půlnoční bouři vládne čaroděj, král Riccardo, Elzin bratr. Ten se neoženil takže pochopitelně nemá ženu ani dědice.

Tyhle dvě země se nemají rádi a pořád spolu bojují.“ Armen vstřebávala informace a položila Torzenovi otázku. „Proč spolu vlastně válčí?“ „Víš Elza je hrozně pyšná a namyšlená. Všem rozkazuje a její manžel není o nic lepší. V jejich zemi nikdo nemá takovou výjimečnost jako u zemi Půlnoční bouře. Zato u nás je dobrý vládce a velice moudrý. Lastern závidí a chce nás zničit, aby měl více půdy. Ale my se nedáme budeme bojovat dokud náš král v Lasternu nenastolí pořádek. My jsme dřív také nevěděli proč máme proti Lasternu stát ale pak nám to král řekl. Byl to pro všechny velký šok. Elza a její matka Ariana zabili Arianiho manžela Tarsisa. Velice dobrého kouzelníka.“ Armen byla ohromená. „Ten Lastern je špatný. Nechtěla bych se tím Lotorem dostat tam. Ještě že mám takové štěstí že jsem potkala tebe.“ Oddechla si. Torzen nasadil pobavený úšklebek, podíval se na Armen a pak si uvědomila co řekla. „Já… Nemyslela jsem to v tom smyslu že… no prostě…já…“ „Jo, v pohodě.“ Ušlíbl se a položil nevědomky dlaň na ruku, kterou měla položenou na zemi. Armen se zhoupl žaludek ale nenechala na sobě nic znát. Vzala Torzenovu ruku do dlaní a přejela prsty po jeho dlani. Torzen se tvářil zaraženě ale nechal jí aby pokračovala. „Máš tak jemné, ale zase tak, hrubé ruce. Tvoje dlaň je obdelníková, ale prsty máš kradší než dlaň. Tvůj živel je oheň.“ Podívala se na něj svýma jasně modrýma očima. Torzen se k ní naklonil a Armen se žaludek zhoupl ještě víc. „Řeknu ti tajemství.“ Zašeptal. „Kouzla nesvedou všechno.“ Zamračil se. Vytáhl svou ruku z Armenniných. „Měli by jsme začít tvůj trénink.“ Řekl a podal jí ruku. Armen jí přijala a Torzen jí vytáhl na nohy. Torzen se otočil a vydal se hloub do lesa. Armen pochopila že by měla jít za ním. Po deseti minutách chůze se Torzen zastavil. Ocitli se na malém paloučku. Torzen se otočil na Armen. „Počkej tady.“ Když došel až do středu paloučku, zvedl ruse k nebi a říkal něco, co Armen neslyšela. Nad paloučkem se spustil vítr a pod Torzenem se začala otřásat země. Armen se vyděsila a zašeptala „Torzene.“ Pod jeho nohama se objevilo něco jako železná plocha. Rozzářila se a vyšlehlo z ní rudé světlo a v oválu záře se vymrštilo do vzduchu. Jako baterka a tam se ztratilo. Torzen dal ruce zpátky dolů a pokynul Armen aby šla k němu. Armen šla váhavě k němu. „Něco ti ukážu, ale musíš mi věřit.“ Torzen se na ní podíval zvláštním pohledem z kterého nemohla nic vyčíst. Podívala se do jeho černých očí a pak řekla aniž by z nich spustila oči. „Myslím že za to co si pro mě udělal si mojí důvěru zasloužíš. Důvěřuji ti.“ Torzen od ní odtrhl oči „Dobře tak tedy. Sorene!!!“ Zakřičel k nebi. „Kdo je S…“ Nedopověděla Armen. Nad jejich hlavami se objevil velký zelený drak. Mával velkýma blanitýma křídlama a přistál naproti Torzenovi. Armen se schovala za Torzena, zaryla mu nehty do předloktí, až Torzen trochu zasyčel bolestí, ale jinak neřekla nic. Armen si pořád opakovala že má Torzenovi důvěřovat, ale před ní stál pětimetroví drak! „Ahoj Sorene.“ Pozdravil ho přátelsky Torzen. Blíž nešel protože věděl že Armen se Sorena bojí. A najednou slyšela Sorenův hlas v hlavě. „Zdravím tě Torzene. Kohopak to máš sebou?“ Zeptal se Soren aniž by pohnul svojí velikou tlamou. Armen se zhluboka nadechla a než Torzen stačil cokoliv říct, Armen ho pustila, stoupla si vedle něj a řekla. „Jmenuji se Armen. Ráda tě poznávám Sorene.“ Torzena tím úplně zarazila. Soren pokračoval. „Jsi odvážná. Dnes vidíš prvního draka že?“ Armen přikývla. „Je ti to vidět na očích.“ Armen svoje oči rychle sklopila k zemi. „A vlastně. Proč mě zase voláš Torzene!?“ Torzen začal Sorenovi stručně vysvětlovat jak našel Armen a že zjistil že je čarodějka. Potom si ještě vyměnily pár myšlenek a Armen věděla že asi nechtějí aby věděla co si říkají. Soren se zamračil. „Hmm, zajímavé.“ Pronesl Soren. „A ty ode mě tedy chceš abych jí zasvětil, že ano?“ A otočil svou velkou hlavu tak, aby na Armen lépe viděl. „No myslel jsem si že bys mi mohl pomoci.“ Soren stroze odpověděl. „Jistěže. Jen jestli ví jak na takovém drakovi jezdit.“ Armen se vyděšeně pohlédla na Torzena. „Díky, neboj já jí to naučím.“ Drak najednou roztáhl křídla a jak se objevil tak zase zmizel. Armen se podlomili kolena. „Ale teď si mě mohl varovat.“ Celá se třásla. „Jako bys mě neznala.“ Uchechtl se Torzen a klekl si vedle ní. „Jenom malí dotaz?“ „No?“ Armen k němu nešťastně zvedla hlavu. V tomhle světě nežije snad ani jeden člověk že?“ Torzen zavrtěl hlavou. „Ani mě to nepřekvapuje.“ „Tak pojď teď už tě opravdu naučím kouzlit.“ Zase jí jako nic vytáhnul na nohy. „Posledních pár hodin se pořád jenom válíš na zemi.“ Zasmál se Torzen. „Jo, taky jsem si všimla.“ Ušklíbla se Armen. Šli spolu nazpátek a Torzen jí poučoval že jak se dorozumívali se Sorenem, že nemluvil ale že to bylo přenášení myšlenek. „Můžeš taky přenést myšlenku Sorenovi?“ „Ano ale je to složité a jen málo bytostem se to podaří. Když došli zpátky k domu Torzen si sedl na zem a řekl Armen aby si sedla naproti němu. „Aby si mohla kouzlit, musíš mít naprosto čistou mysl?“ když viděl Armenin pohled, dodal. „Nesmíš na nic myslet. Musíš se naprosto soustředit na to co chceš udělat. Některá kouzla se dají udělat pouze soustředěním, což tě budu učit teď. Na další skupinu kouzel musíš použít slova která k nim pasují. Třetí skupina je nejnebezpečnější v tom že pokud se ti to kouzlo nevydaří, zemřeš a pak je ta skupina, která když se kouzlo provede, užere ti to kus tvé duše. Když by to bylo moc silné kouzlo, vysaje tvou duši a představ si někoho bez duše. Proto tě prosím aby si ty dvě poslední skupiny nepoužívala. Prosím.“ Armen přikývla. Torzen jí provrtal pohledem jestli to bere opravdu vážně. Když byl spokojený pokračoval. „Takže kouzlo první skupiny, tedy úrovně, provedeš tak že vyprázdníš mysl a soustředíš se jen na tu věc, kterou chceš provést. V našem případě, necháš rozkvést tuhle květinu. Ukázal jí na pár poupat. Armen přikývla. To by měla být hračka, když pohnu zdí. Pomyslela si. „Ukážu ti to.“ Torzen utrhl poupě a jakmile se na ní podíval, rozkvetla. Ani to nevypadalo že se soustředí. „Takhle. Časem si vytrénuješ mysl tak že se nemusíš už ani pořádně soustředit.“ Řekl a zvedl se. „Kam jdeš?“ okamžitě vypálila ze sebe Armen. „No, myslím že u toho být nemusím. Podíval se na ni tázavě. Armen přikývla a když jí Torzen míjel, vsunul jí tu květinu, kterou nechal rozkvést, do vlasů. Armen se po něm ohlédla, ale on se nezastavil. Armen se tedy začala soustředit. Snažila si vyprázdnit mysl, ale nešlo jí to. Musela pořád myslet na to co asi dělá Lia sama v dětském domově, jestli se už usmířili s Erikem a na Torzena. Někdy se chová tak zvláštně ale tak jinak…tak… hele mám si vyprazdňovat mysl. Armen se začala znovu soustředit. Ale nebylo jí to nic platný. Kytka se nerozevřela ani a píď. Snažila se vyprázdnit mysl co to šlo ale nic. Snažila se hodinu, dvě, tři, čtyři a až při páté se jí podařilo konečně soustředit mysl a povedlo se jí to! Soustředila se, vyprázdnila mysl a věřila že to dokáže. Rychle běžela dovnitř tu kytku ukázat Torzenovi. Už se stmívalo a tak Armen moc neviděla. „Torzene?“ Zašeptala. Torzen byl u stolu, kde měl rozmíchané nějaké přísady. Vypadalo to jako nějaký sliz, sražená krev, bylinky a nějaká věci co ani radši nechtěla vědět. Torzen zase spal na stole, vedle dohořívající svíčky. Armen obešla stůl a jemně se ho dotkla. „Torzene, nechceš si jít lehnout? Torzene. Torzene?“ Ani s ním nehnula. Věděla že se o ní několik dní staral a že asi i pár nocí nad ní bděl. Jelikož by ho neunesla, aby ho dopravila do postele,aspoň vzala přikrývku z postele a přehodila mu jí přez ramena. Nerada, ale přece jen zavřela pár páchnoucích lahviček a dala je na nějaký jiný stůl přiražený ke zdi. Podívala se na něj a zase jí žaludek udělal kotrmelec. Sedla si na vedlejší židli a pohladila ho po vlasech. Usmála se a věděla že on jí nechává u něj být, vyléčil jí, učí ji čarovat a ona se za to do něj zakouká. Musím se toho zbavit. Umínila si, sfoukla svíčku a šla zpátky ven trémovat.