Medailonek z Lasternu VI

*.-Zrádce-.*

Kapitola VII

Torzen sebou škubnul a probudil se. Zvedl hlavu ze stolu, zjistil že má přez ramena přehozenou přikrývku a okolo něj bylo uklizeno. Podíval se na vedlejší stůl a oddechl si, když vyděl lahvičky pevně zavřené. Otočil se a podíval se na postel, že tam uvidí Armen, ale ta tam nebyla. Vymrštil se ze židle, odhodil přikrývku a rychle vyběhl z domu. Před domem se zastavil a oddechl si podruhé, když viděl spící Armen na zemi. Přišel k ní a zjistil že celá ta hromada poupat, je rozkvetlá a rozházená okolo Armen. Vypadala dost vyčerpaně a Torzen měl podezření že venku přez noc nebylo zrovna teplo. Klekl si vedle Armen a jemně s ní zatřásl. „Armen, Armenko moje… co to kecam… Armen?“ Torzen se nad ní naklonil a zašeptal její jméno. Armen otevřela oči a lekla se když viděla tak blízko nad sebou. Torzen se napřímil a Armen zamžourala do sluníčka které tak odkryl. „Dobré ráno.“ Pozdravil jí a Armen se na něj usmála. „Dobré ráno, nemohla jsem tě v noci vzbudit tak jsem tě prostě přikry…“ „Jo já vím. Děkuju za ty lahvičky, mají velkou hodnotu a kdyby byly přez noc otevřený, bylo by to hodně špatný.“ „Nemáš za co. Ty pro mě děláš víc věcí než já pro tebe.“ Pokrčila rameny. „Tebe mi snad seslali z nebe.“ Usmál se na Armen. „Nemáš hlad?“ Jo, docela jo.“ „Dobře. Jo a dobrá práce.“ Kývl hlavou a odešel. Armen to zahřálo u srdce, když jí pochválil. Zvedla vedle sebe ještě poslední poupátko, začala se soustředit ale nic se nestalo.

Po chvíli vešla do domu, kde to najednou vonělo sladkou vůní. Armen zavětřila ale nepoznala co to je. Došla ke stolu a tam před ní Torzen postavil na stůl něco jako maso s něčím. „Sedni si.“ „Jak si …“ „Kouzla“ zakřenil se na ní. Armen si sedla na židli a podezřívavě do toho rejpla vidličkou. „Nemusíš se toho bát.“ Řekl a sám opřený o kredenc snědl sousto. Armen tedy uřízla kus masa a nejistě si to strčila do pusy. Docela jí to překvapilo, bylo to jemně kořeněné, vyrovnané chutě a jemně pálivé maso. „Je to vynikající.“ Pochválila Torzena, Armen. „Díky.“ Zazubil se Torzen. Armen měla hrozný hlad a slupla všechno co jí Torzen dal. Když dojedla Torzen začal mluvit. „Abys neřekla že ti nechci říkat nic co chci udělat, tak dneska tě naučím jak se jezdí na drakovi. Soren a Kiara nám pomůžou. Ale nejdřív ti dám něco jiného na sebe, protože v tomhle by se ti moc dobře nejezdilo.“ Říkal a šel přitom k malé truhlici v rohu domu. Armen shlédla na svojí školní uniformu a zjistila že je už zmuchlaná, špinavá a na některých místech i roztrhaná. Torzen vytáhl z truhly modrý plášť, bílou docela hezkou košili a hnědé volné kalhoty, které měli jenom jednu záplatu. Armen si říkala že je ten plášť krásný ale že po té košili by asi v obchodu nesáhla a po těch kalhotách jakby smet. Torzen k ní došel a dal jí věci do náručí. „Jestli chceš, tak hřeben je támhle.“ Ukázal na stůl kde byl u malého lavoru s vodou. „Můžeš se i umýt, ale vzhledem k tomu co budeme dneska dělat, bych to asi dvakrát nedoporučoval.“ Otočil se a šel ke dveřím. „Nechám ti tu trochu soukromí.“ „Děkuju.“ Pípla za ním Armen a Torzen se ani neotočil a šel dál. Zavřel za sebou dveře a vydal se malou pěšinkou do středu lesa. Jenom doufal že to Armen bode trvat trochu déle než deset minut, aby měl čas se domluvit a Edwinem. Když byl dostatečně daleko, zavolal. „Edwine!“ chvíli čekal a pak se za stromy ozval pevný, mužský hlas. „Byl jsem na lovu a nejsem zrovna nadšený. Nejsem tvůj poskok. To si pamatuj.“ Z poza stromů se vynořil velký kentaur. Zadní část těla měl koňskou. Jeho srst byla černá a jeho ocas také. Místo hlavy měl ale od pasu nahoru lidskou. Dlouhé, černé vlasy měl vzadu svázané provázkem do culíku. V rukou držel napřažený luk s šípem a směřoval před Torzena do země. Na zádech měl toulec s šípy, přepásaný přez hruď. „Promiň Edwine ale potřebuji od tebe malou laskavost.“ Edwin přimhouřil oči a znechuceně pronesl. „Tvé myšlenky nejsou čisté a já pro tebe dělám více laskavostí než je potřeba.“ „Noták, bude to poslední věc kterou po tobě budu chtít. Jde o jednu čarodějnici. Tvrdí že prošla sem Lotorem a že je z nějaké České republiky, nebo tak něco. Osobně si myslím že je to Lasteřanka, která chce abychom jí všichni věřili a pak nás všechny zradí.“ Edwin se zamyslel. „Je to vážné obvinění. Jak se jmenuje?“ Torzen okamžitě zareagoval. „Armen.“ Kentaur se zamyslel. „Něco mi to jméno připomíná, ale to už je jedno. Musíme jednat.“ Torzen udělal škodolibí usměv. „Už jsem vymyslel plán jak jí dopravit ke králi Riccardovi.“ A pak mu řekl všechno co o ní ví a svůj plán. „Také si myslím že by jsme to měli udělat, ale kdyby říkala pravdu, víž že by si jí tak zradil?“ Podíval se na něj, a Torzen se zamyslel. „Ne, jsem přesvědčený že je Lasteřanka.“ Edwin se otočil zpátky k lesu a pronesl. „Aby s pak nelitoval.“ Torzen si odfrkl. „Ne nebudu litovat, když odstraním hrozbu, která může zahubit celý les.“ Kentaur se zastavil v polovině cesty a ohlédl se na Torzena. „Tak tedy dobrá, řeknu to ostatním.“ „Děkuju.“ Houknul na něj když se mu už vzdaloval mezi stromy. Uvědomil si že by se měl rychle vrátit zpátky, aby si Armen ničeho nevšimla. Když doběhnul zpátky, rychle si sednul pod strom a předstíral že tam sedí celou věčnost. Za chvíli se otevřeli dveře a Torzen nasadil přátelský pohled. Armen vyšla na světlo. Měla půvab a ladný krok, čehož si Torzen před tím nevšiml. Zvedl se a přišel k ní. Obešel jí kolem dokola. Měla svázané vlasy gumičkou, kterou měla Armen sebou, do culíku vyčesaný vysoko na hlavě. I přes to jí vlasy sahali až do poloviny pasu. Byla umytá a náramně jí to slušelo. „Jenom ten plášť je ti trochu větší, ale to nevadí.“ „Je nádherný.“ Řekla Armen. Torzen se jí podívala do očí. „Byl po mé matce.“ Armen se zatvářila trochu provinile. „Promiň, já nevě…“ „V pořádku.“ Usmál se na ní Torzen. „Hrozně děkuji, děláš pro mě tolik a já ti jsem jenom na obtíž.“ Řekla provinile. „Ale vůbec ne. Jsem rád, že tu mám nějakou společnost.“ Nuceně se usmál a Armen si ničeho nevšimla. „Tak pojď, jdeme na to, než se setmí.“ Vydali se spolu zase na místo kdy před tím udělal Torzen tu velkou plochu. „Proč jsi tam vlastně udělal tu kovovou zem?“ zeptala se opatrně Armen. Teď ho dostala. Bylo to varování králi, že našel vetřelce, ale rychle si něco vymyslel. „Zlepšuje to příjem, když chceš mluvit s draky kteří jsou hodně daleko.“ Armen přikývla. Přišli doprostřed kruhu a Torzen zavolal. „Sorene!!! Kiaro!!!“ Za chvilku se na nebi oběvili dva okřídlení ještěři. Jeden zelený a druhý modrý. Oba přistáli vedle sebe. Armen zase zaznělo v uších. „Zdravím.“ Nebyl to Sorenův hlas ale toho druhého draka. Byl to veselí, jemný, ženský hlas. „Zdravím vás.“ Pronesl Soren hlubokým hlasem. „Já vás také zdravím, Sorene a Kiaro. To je Armen a já jí s vaším dovolením rád naučil jezdit.“ Kiara se zaradovala. „Jasňačka. Tak jdeme na to!“ Soren se po ní ohnal ocasem „Kiaro!“ Mezitím se Torzen nahnul k Armen a zašeptal. „Kiara je Sorenovo dcera. Je ještě mladá a její povaha je na rozdíl od ostatních draků zvláštní.“ Armen přikývla a i když byla trochu vystrašená, nedala to na sobě znát. „Tak tedy Torzene, můžeš učit Armen jezdit. Ale má to jeden háček.“ Torzen se zatvářil nechápavě. „Kiara ještě žádného jezdce nenesla. Armen by se tedy musela stát jejím jezdcem, jako ty mým.“ Teď zase nechápala Armen, ale neptala se. „To by si jí ale Kiara musela za svého jezdce vybrat.“ Vyděsil se Torzen. „Já vím, ale můžeme to zkusit.“ Torzen si povzdechl. „Dobře dej mi chvilku, musím to Armen vysvětlit.“ Soren kývnul velikou hlavou. Po tomto znamení se Torzen otočil na Armen. Chytl jí za ramena a zhluboka se nadechl. „Takže to co si teď slyšela. Každý drak si vybírá svého jezdce. Kiara si ještě žádného nevybrala. Neboj se, bude procházet okolo tebe. Vycítí tvoje přednosti a další věci. Pokud se jí zalíbíš označí si tě a už tě neopustí. Jestli ne… tak… to nemusíš vědět.“ Armen se na něj vystrašeně dívala. Měla tolik otázek. „Věříš mi?“ zeptal se. „Ne.“ Řekla. A Torzen už otvíral pusu, když Armen řekla „Já ti důvěřuju.“ Torzen se na ní podíval nevěřícným pohledem a v hlavě mu znovu zazněla Edwinova slova. „Ale kdyby říkala pravdu, víš že by jsi tak zradil její důvěru, a odsoudil já tak k smrti?“ Torzen tu myšlenku zahnal. A okřikl se v hlavě. Je to Lasteřanka! Ona by klidně zradila mě, až k tomu bude mít příležitost! Nesmím podlehnout jejím řečím! Nesmím jí věřit! Nuceně se usmál a řekl „Dobře. Zůstaň tady a pokus se nehýbat.“ Armen se bála ale Torzenovi věřila a tak ho poslechla. Torzen se otočil zpátky a šel k Sorenovi. Tam se zastavil a položil mu ruku na jeho velkou nohu a sledoval Armen. Soren kývl na Kiaru a ta šla okamžitě k Armen. Třikrát jí obešla a sledovala jí velkýma modrýma očima, jako dva tenisáky. Armen se uvolnila a cítila jak se Kiaryna mysl dotýká té její. Jako by v ní něco hledala a z Armen něco odsávalo. Kiara vycenila řadu svých velkých, ostrý, bělích zubů. Zavrčela a zaryla drápy hluboko do země. Armen nebyla vyděšená nebo něco takového. Jen potichu sledovala Kiařino počínání. Kiara zamávala křídly a postavila se na zadní. Vychrlila do vzduchu velký plamen ohně a zařvala na Armen. Armen měla v očích respekt ke Kiaře, ale ani se nehnula. Kiara dopadla zpátky na všechny čtyři a sledovala jí modrým pohledem. Armen nevěděla co dělá, prostě natáhla ruku před sebe a Kiara na Armen nejdřív rozzlobeně vrčela, ale pak se z ničeho nic uklidnila a stočila hlavu tak aby jí Armenina ruka mohla pohladit. V hlavě se jí ozval Kiařin hlas. „Zdravím tě, můj jezdče.“ V Armen se uvolnilo napětí a pohladila Kiaru po velké šupinaté hlavě. „Nemohla bys mě prosím podrbat za uchem?“ zaškemrala Kiara. Armen se usmála a podrbala Kiaru za velkým, špičatým, šupinatým uchem. Torzen doběhl k Armen a obdivně řekl. „A já už si myslel že je po tobě. Skoro jsme už chtěli se Sorenem zasáhnout.“ Kiara řekla tak aby to všichni slyšeli. „Armen je dobromyslná, upřímná a laskavá. Má v sobě neuvěřitelnou moc a proto jsem si jí vybrala.“ Pronesla, zamávala křídli a vyletěla vysoko nad ně. Mocně zařvala a vypustila do oblak velký proud ohně. Soren pyšně řekl. „Je to moje šikovná holka. Jsi jediná kdo jí přesvědčil že si jí hodna. Všech dvacet osm kouzelníků, elfů a já nevím kdo ještě, nikdo nepřežil. Armen se na Sorena podívala vyděšeným pohledem. Torzen se podíval na Armen. „Nechtěl jsem ti to říkat, jinak by si Kiaru nepřesvědčila.“ Kiara přistála vedle Armen a dotkla se čumákem jejího ramene a Torzen dodal. „Ale teď se připrav na bolest.“ Armen se nechápavě zeptala. „Na jakou bolest?“ V zápětí to ale zjistila. Levé rameno jí začalo pálit jako kdyby jí tam právě přiložili kus do běla rozžhaveného železa. Zavyla bolestí a když bolest trochu povolila, vyhrnula si rukáv a na rameni spatřila něco jako modré tetování ve tvaru té kytky kterou měla vyrytou na medailónku, který měla okolo krku. Torzen vytáhnul také rukáv a ukázal svoje znamení. Bylo ve tvaru zelené hvězdy. „Soren si mě vybral před devíti lety. Je to znamení dračího jezdce.“ Armen se podívala znovu na své znamení. „Je stejné jako na mém medailónku.“ Torzen přimhouřil oči. „Jakém medailónku?“ Armen si ho sundala z krku a podala mu ho. Torzen si ho vzal a nevěřícně ho obracel v prstech. Vyděšeně prohlédl na Sorena a zdálo se že si vyměnili pár myšlenek. „Kde jsi ho vzala?“ řekl pevně Torzen. „Mám ho od malička. Už si ani nevzpomínám. Prý mě s ním už našli. Aspoň to říkala moje vychovatelka v dětském domově.“ Když se na ní Torzen nechápavě podíval, pokračovala. „Je to takový velký dům, kam dávají na Zemi děti, které nemají rodiny, nebo se o ně jejich rodiče nemůžou starat.“ Vysvětlila stručně. „Mě našli nedaleko a vzali mě tam.“ Torzen se zamyslel a prohodil si se Sorenem pár myšlenek. „Můžu si ho chvíli nechat u sebe?“ zeptal se Torzen. Armen přikývla a Torzen si do dal do vnitřní kapsy v plášti. „Dobře tak tedy, jdeme na to.“ Odtrhl od ní provrtávající oči a ukázal na Kiaru, která mezi nimi těkala pohledem. „Kira je tvůj drak a musíš se o ní starat. Dneska ti pučím svoje náhradní sedlo.“ Mávnul rukou k domu a pokračoval. „Jezdí se mezi křídlama a krkem a musíš Kiaře důvěřovat, jinak spadneš a to by nebylo zrovna nejlepší. Drak se tě může zříct v případě, že jí zradíš a tvé znamení časem vybledne, ale Kiara pak tedy zemře.“ Z lesa je najednou vynořily dvě sedla s letěli k nim vzduchem. Když byli u nich, jedno sedlo kleslo k zemi a druhé Torzen vzal a šel s ním ke Kiaře. Kiara si nechala od Torzena dát sedlo na hřbet. Torzen připásal několik pásů ke Kiaře. Potom shlédl své dílo. „ Kiaro, zamávej křídli.“ Kiara poslušně zamávala křídly. Torzen zpozoroval že se sedlo hýbe a tak ještě dotáhnul pár kožených pásů. Pak natáhl ruku k Armen na výzvu aby mu položila ruku do dlaně. Armen mu podala ruku a Torzen jí pomohl do sedla. Armen už jela na koni ale na drakovi ještě nikdy. „Neboj se. Bude sranda.“ Řekla jí zvesela Kiara. Armen se zhluboka nadechla s pořádně se chytila sedla. Torzen osedlal Sorena a nasedl na něj. „Pevně se drž. Zapři se do třmenů a drž se koleny. Trochu se předkloň, jinak tě sebere nával větu.“ Armen přikývla a udělala všechno co jí Torzen řekl. „Tak dobře. Kiaro, leť!“ zavolal a Kiara roztáhla křídla. Mocně s nimy zamávala a Armen se s ní vznesla do vzduch. Soren s Torzenem byly už vysoko nad nimy. Kiara vystřelila vysoko k nebi. Armen zakřičela a křečovitě se držela Kiary. Když už si myslela že spadne, Kiara vyrovnala let a vznášela se vedle Sorena. Armen zalapala dechu a zjistila že je to úžasné se takhle vznášet ve vzduch, dokud se nepodívala dolů. Zatočila se jí hlava a málem vypadla ze sedla. „Nenakláněj se.“ Řekl Torzen. „Jinak spadneš.“ „Jo to už mi taky došlo.“ Zakřenila se Armen. „Když letíš musíš důvěřovat Kiaře. Když jí budeš důvěřovat, nemůžeš nikdy spadnout. Kiara tě povede a může tě vtáhnout do sebe takovým způsobem, že budeš její součástí. Ale to můžeš udělat až s Kiarou budeš déle, protože je to velice pokročilé jezdecké kouzlo. Tak poleťte.“ A se Sorenem se rozlétli na východ. „Jupí!“ Zajásala Kiara a rozlétle se za otcem. Bylo to lepší než si Armen mohla představit. Vychutnávala si každý moment a Kiara jí pořát něco vyprávěla a smáli se. Letěli nad loukami plných barevných teček , a horami. Armen vyděla se i mihnout u jedné hory něco ohnivého. Kira jí vysvětlila že to byl fénix. Ohnivý pták s rudým peřím který je velmi vzácný a že se na celé zemi vyskytují pouze tři takový. Pak Armen i Kiaře začalo být podezřelé že Torzen nechtěl pořát zastavit, na její otázky posílané Kiarou, otci a k Torzenovi, neodpovídal ani jeden a letěly pořád dál a dál. Už se začalo pomalu stmívat když začali klesat. Armen se pořádně chytila. „Pořádně se drž. Teď to bude trochu sešup.“ Řekla zvesela. Začali prudce klesat a Armen si myslela že jí každou chvíli sebere vítr a zchodí jí ze sedla. Ani se nenadála, Kiara roztáhla křídla, opřel se do nich vzduch a přistála na všechny čtyři. Všichni čtyři se ocitli na malém paloučku. Armen sesedla z Kiary a když dopadla na zem, málem se jí podlomily nohy. A Torzen také seskočil se Sorena a na Armen se ani neohlédl. „Edwine!?“zavolal. Mezi stromy se objevil kentaur. Armen si ho obdivně prohlédla a pozdravila. „Dobrý večer.“ Kentaur na ní kývl a uklonil se Kiaře a Sorenovi. Kiara byla tak vyjevená že se jí kentour uklonil že zamávala nejistě křídly. Edwin se otočil zpátky na Torzena. „Rozmyslel sis to?“ „Ne.“ Řekl odhodlaně. Kentaur povytáhl obočí. „No dobře.“ Řekl a zadupal kopyty. Torzen se obrátil na Armen a nasadil nucený úsměv. „Chtěl bych tě představit mému příteli. Ale Kiara ani Soren s námi nemůžou.“ Podíval se na draky. Soren střelil po Torzenovi pohledem a něco mu sdělil. Torzen zavrtěl hlavou a výmluvně na něj pohlédl. Soren se podíval na Armen a vznesl se do vzduchu. Kiara přišla k Armen a ta jí pohladila. „Dávej na sebe bacha.Jsi moje kámoška a jezdkyně. Kdybys potřebovala pomoct, stačí zavolat a já třeba všechny roztrhám na cáry.“ Řekla vesele. Armen poděkovala za nabídku a i Kiara odletěla. „Je to odtud jen kousek.“ Armen přikývla a vešla do lesa vedle Torzena. Šli lesem a vešli do jedné jeskyně. „Kde to jsme?“ reptala se Armen Torzena. „Neboj, jenom mi věř.“ Armen přikývla a už nic neříkala. Šli tunelem po tmě a najednou se rozzářilo ostré světlo a cestu jim zastoupili dva velcí trolové a jeden čaroděj který světlo vyčaroval. „Kdo jste a proč chcete vstoupit!?“ řekl nevrle velmi vysoký a hubený kouzelník Měl zelené oči, špinavě blonďaté vlasy a ostře řezané lícní kosti. Začal Edwin. „Jsem kentaur Edwin, syn Ikarův.“ Pronesl. „Jsem čaroděj Torzen, syn Borysův.“ Torzan šťouchl do Armen a ta pochopila že má taky říct podobnou věc. „Jsem čarodejnice Armen, dcera nikoho.“ Kouzelník přimhouřil oči a prohlédl si Armen. „Nikdy jsem vás tu neviděl!“ Trolové věděli že asi mají dát Armen co proto. Už se napřahovali když Torzen zasáhl. „Peregine,je tu semnou.“ Peregin zvedl ruku na znamení že mají trolové přestat. Probodl Torzena nenávistnýma očima. „Edwine! Můžete jít!“ rozkázal Peregin a Edwin se bez otálení otočil a odešel. „Proč jste tady Torzene.“ Vyštěkl. „Vám nemusím říkat vůbec nic, Peregine.“ Usmál se na Peregina. Peregin ho probodl pohledem. „Pojďte za mnou.“ Vyštěkl na Torzena a Armen. Za svitu ostrého světla procházeli chodbami, které už nebyly hliněné, ale podlážděné a stropy z kamene. Lusknutím, Peregin rozsvítil louče které byli přibyté na zdích. Na konci chodby otevřel dveře a všichni do nich vešli. Ocitli se ve velmi vyzdobené kruhové místnosti, s velkým počtem dveří. Peregin zavřel dveře a provedl je místností a otevřel další dveře. Tam se ocitli v chodbě jako byla ta kterou prošli před tím. Prošli dalšíma dveřmi a dalšími chodbami a místnostmi. Armen musela uznat, že zpáteční cestu by opravdu nenašla. Najednou se před jedněmi dveřmi zastavili a Peregin udělal gesto rukou, které naznačovalo, aby tam počkaly. Armen se s nadějí v očích podívala na Torzena. Ten její pohled odbyl. Amen čekala že se aspoň usměje, nebo řekne že bude všechno v pořádku, ale tohle nečekala. Mlčky stála vedle něj a z vedlejší místnosti slyšela Pereginův hlas. „Můj pane, čaroděj Torzen, syn Borisův a čarodějka Armen, dcera nikoho.“ Slyšeli jak někdo říká silným zahořklým hlesem. „Nechť vejdou.“ Torzen popadl Armen za loket a odtáhl jí do místnosti. Ocitli se v nádherné kruhové místnosti, kde nebylo jediné okno, ale přesto tam bylo spousto světla. Na malém podiu na stupínku bylo veliké zdobené křeslo. Na něm seděl muž, kterému mohlo být tak přez padesát let. Vedle něj stáli dva lidé s rudýma očima a bledou kůží. Okolo celé zdi stálo aspoň šedesát čarodějů a čarodějek v tmavě fialových pláštích, kteří střežili místnost. Torzen přitáhl Armen až pod malé podium a klekl si na zem. Armen okamžitě pochopila že má udělat totéž. „Vstaňte.“ Přikázal muž sedící na křesle, které bylo z tmavého dřeva, bylo bohatě zdobené a protkané sítí zlata a stříbra. Armen a Torzen vstali a Torzen vzhlédl k muži. „Králi Riccarde, přišel jsem za vámi s podezřením.“ Odmlčel se a když král pokynul aby pokračoval, spustil. „Přikázal jste všem v zemi, aby když potkají někoho podezřelého, aby ho přivedli za vámi.“ Král přikývl. „Potkal jsem tuto dívku a domnívám se že jí sem poslali z Lasternu. Že jí poslali za mnou, nebylo by to poprvé co za mnou někoho poslali.“ Armen to teď teprve došlo. Torzen jen předstíral přátelství a tahal jí za nos. ZRADIL JÍ!