Medailónek z lasternu VII

*.-Svědomí-.*

Kapitola VIII

Armen se nevěřícně dívala na Torzena a začala od něj couvat. Král natáhnul ruku proti Armen a ta se nemohla ani hnout. Snažila se vyprostit z králova kouzla ale nešlo to. Kouzlo bylo moc silné.

„Výborně. Děkuji ti Torzene, synu Borisův. Věř, že odměna tě nemine.“ Usmál se a zajímal se. „Jak se jmenuje?“

„Armen. Tvrdila mi že sem přišla Lotorem a že je ze světa lidí, pane.“

Král se napřímil. „Kolik ti je Armen?“

Armen najednou mohla mluvit, ale neodpověděla. Král znovu natáhnul rozevřenou dlaň, kterou pomalu zavíral. Armen sítila jak se síla okolo ní zvětšuje a snaží se jí rozmáčknout. Zakřičela bolestí a její křik se rozléval po celé místnosti. „

Ptal jsem se kolik ti je let?“

„Patnáct.“ Pípla Armen.

„Výborně.“ Zajásal král a otočil se na Torzena. „Torzene, víš koho jsi mi přivedl?“

Torzen znejistěl. „No Lasteřanku?“

Král se usmál. „Přivedl jsi mi Lasternskou princeznu Armen, dědičku Lasternského trůnu, která se právě vrátila ze světa lidí.“ Pronesl vítězoslavně.

Torzen těkal pohledem z Armen na Riccarda. „Promiňte, ale to není možné. Princezna se měla vrátit před čtrnácti lety, muselo by jí být dvacet devět let.“ Řekl nevěřícně Torzen.

Král se na něj podíval vznešeným pohledem. „Jsi jeden z mých nejvěrnějších poddaných, proto ti na tvou otázku odpovím. Je to docela jednoduché. Ve světě lidí, ubíhá čas dvakrát pomaleji než u nás. U nás uběhne čtrnáct let, kdežto ve světě lidí jen sedm. Proto se princezna vrátila tak pozdě.“

Torzen obdivně vzhlédnul ke králi.

„Můžeš jít Torzene.“ Řekl a už se o něj nezajímal.

„Já ti věřila!“ zakřičela za ním Armen, ale už se neohlédnul. Torzen šel ke dveřím a slyšel za sebou jak se král ptá Armen. „Co je kveloc!?“ Armen mu odpověděla rázným tonem. „Nevím a i kdybych to věděla, tak vám to neřeknu!“ Pak slyšel Armenin vřískot bolesti a znovu otázku. „Co je kveloc!? A kde ho najdu?!“

„Nevím!“ Armenin hlas plný bolesti, který znovu její křik.. „Nechte mě být! Já nic nevím!“ Torzen se obrátil a měl velké nutkání se okamžitě vrátit a dát králi co proto, ale je to král a neudělal by k němu ani krok a ležel by mrtví na zemi.

Riccardo si všimnul že se Torzen zastavil. „Ano, já zapomněl.“ Řekl a hodil Torzenovi váček s penězi. Torzen ho potěžkal a zjistil že je v něm pěkná hromada zlata, ale stojí mu to za to když ví za co je dostal? Uklonil a odešel z místnosti.

Peregin ho spokojeně provedl chodbami za doprovodu křiku z královské síně. „Doufám že si se svou špinavou prací spokojen.“ Zasmál se škodolibě. „Král se o ní jistě dobře postará.“ Zajíkal se smíchy.

Torzen zaskřípal zuby a vyšel na povrch země.

Edwin už na něj čekal. „Tak co ta tvoje Lasteřanka?“ Torzen se na něj podíval zoufalým pohledem. „Ale, ale, trápí tě svědomí?“

Torzen se zhluboka nadechl. „Byla to Lasternská princezna.“ Oznámil mu a řekl mu jak to probíhalo.

„Král ti je velmi zavázán. Hledal jí strašně dlouho a tys mu jí přivedl rovnou pod nos. Měl bys být na sebe hrdý, ale nejsi. Proč? Ach já zapoměl, ona ti věřila.“

Torzen přikývl. „Je náš nepřítel. Dcera Lasternského krále a královny.“ Řekl aby se přesvědčil že udělal správnou věc.

„Litovat se můžeš i beze mě. Tak šťastnou cestu.“ Řekl a odcválal pryč.

Torzen šel směrem na palouček a cestou si říkal pro sebe. „Udělal jsem správnou věc, tak proč se cítím tak provinile? Možná jsem jí tam neměl brát. Jasně že ano je nepřítel. No tak se Torzene už konečně probuď! Je nepřítel a udělal si správnou věc! Ano!“ Ocitl se na paloučku a zavolal „Sorene!“

Soren se mu ozval nevrlým hlasem v hlavě „Už letím.“ Zachvíli se snesl na zem a zlostně na něj upřel pohled. Jeho zelené oči svítily ve tmě a zavrčel na něj.

„Nedívej se takhle na mě.“

„Ona zemře.“

„Já vím.“řekl ale až teď si to plně uvědomil. Věděl že jí vede na smrt, přesto se na ní smál. Svědomí ho zžíralo zevnitř.

„Armen si to nezasloužila.“

Torzen vzhlédl k Sorenovi. Soren jména nevyslovoval. Všemocně se je snažil obejít a vyslovil je tehdy když byl přesvědčený o velikosti té bytosti. Po tomhle se Torzen cítil ještě provinileji. „Já vím že si to nezasloužila, ale král nařídil aby…“

„Odkdy zrovna ty posloucháš královy příkazy?“ řekl znechuceně Soren.

Torzen se mu vyšvihl na záda a Soren se vznesl do vzduchu. Cestou zpátky spolu nepromluvily jediným slovem. Když přistály na paloučku kousek od domu, Torzen sesedl a odsedlal Sorena. Soren se narovnal a zvedl hlavu vysoko, ale tak aby vyděl na Torzena. „Dřív jsem znával chlapce, který měl velkou odvahyu byl vždy dobrosrdečný a všem rád pomáhal. Vybral jsem si ho za jezdce, ale teď si nejsem tak jistý, jestli toho chlapce ještě znám.“

Torzen věděl že je zle.

„Až toho chlapce najdeš, až pak mě zavolej. Nezřeknu se ho, ale jestli ho ve svém nitru nenajdeš, myslím že už nenajdeš ani mě. Sbohem.“ Řekl, mocně zamával křídly a zmizel mu ze zorného pole, než stačil cokoliv říct.

„Bezva.“ Řekl si pro sebe a nedokázal si představit ten hněv, který ho čeká od Kiary, že jí nechal zabít jediného jezdce kterého si vybrala.

Došel k domu a viděl hromádku rozkvetlých květin. Se snahou je ignorovat vešel do svého domu. Kde viděl uklizené lahvičky které Armen včera uklidila. Jenom co se od nich odvrátil, spatřil její složenou školní uniformu ležící na kraji postele. Potřeboval se nějak zabavit a tak sebral ze svých polic několik přísad a nosil je na stůl. Tam začal míchat něco a ani nevěděl co. Pochvíli to nevydržel a šel se projít.

Před domem opět spatřil hromádku květin. „Byla to Lasteřanka!“ Okřikl se Natáhl ruku ke kytkám a ty okamžitě vzplály v plamenech. Odvrátil od nich a rychlým krokem vyšel do lesa. Ani nevěděl jak dlouho šel, ale už začalo svítat. Dostal se k velkému rybníku, na kterém se na černé ploše, odráželi první paprsky slunce. Sedl si na břeh, dal si hlavu do dlaní a přemýšlel co by měl dělat.

Opravdu jsem se tak změnil? Co když to co král tvrdí o Lasternu není vůbec pravda. Lastern ani pořádně nebojuje, jenom se brání. To jenom naše země pořád útočí. Král se pořád dokola ptal Armen co je to kveloc. Co když to ví? Co pak, až mu to řekne? To mučení nemůže vydržet dlouho, řekne mu to… Ale co když to opravdu neví?

„Ranní ptáče, dál doskáče.“ Zasmál se jemný dívčí hlas. Torzen zvedl hlavu. Na kameni, který byl asi pět metrů od břehu, seděla mořská víla.

„Čau Voděnko.“ Pokusil se o úsměv.

Voděnka na něj upřela modré oči a pohodila dlouhými vlasy které měla také modré. Od pasu dolů měla dlouhou, stříbrnou ploutev a prsty měla spojeny tenkými blanami. Na krku měla z každé strany žábry a Torzen jí neměl zrovna v lásce.

„Já dneska nemám na hádanky náladu.“ Řekl a už se chtěl zvednout ale Voděnka ho zarazila. „V tvých očích vidím beznaděj a ztrátu, ztrátu někoho blízkého.“ Voděnka se mu dívala přímo do očí.

Torzenovi to bylo vždycky nepříjemné a proto se rychle podíval jinam. Voděnka vždycky věděla jak se kdo cítí. „Ona mi nebyla blíská.“ Zasyčel zahořkle.

„Přátelé jsou jako hvězdy.“ Pronesla a podívala se zasněně k nebi. „Někdy je nevidíš, ale víš že tam jsou.“ T

orzen se na ní překvapeně podíval. „Hvězdy padají.“ odsekl.

„Musíš v ně věřit a ony se objeví.“

Torzen se zasmál „Těžko se objeví když jsem jí sám odvedl na smrt! Myslel jsem že je nepřítel a teď?… Ani nevím kdo jsem já.“

Vodněnka naklonila hlavu nastranu a párkrát zamrkala. „Život je jako cesty, je jenom na tobě kterou si vybereš.“ 

Torzen zavrtěl hlavou. „Tak to jsem ve slepé uličce.“

„Můžeš se vrátit a vědět že do ní už nemáš vkročit.“

„Já se už ale nedokážu vrátit zpátky!“ Zvýšil hlas.

Voděnka pohodila vlasy. „Musíš si jenom věřit. Nic není takové jaká se zdá.“

Torzena to začalo zajímat.

„Ať se vydáš jakoukoliv cestou, nesmíš ztrácet výru v sebe sama.“ Řekla a položila si ruku na hrudník. „A já věřím že si vybereš správnou cestu.“

Torzen poznal že skončila. Cítil se trochu lépe, ale i přes to, to nebylo o moc lepší. Voděnka mu uměla vždycky poradit ale ne přímo.

„Hvězdy jsou jasnější, přijde bitva.“ Řekla vážně.

„Jo, je válka, bitvy jsou pořád.“ otočil oči v sloup a radši se už začal od Voděnky vzdalovat, protože začala už zase mluvit z cesty. „Brzy, velmi brzy, žáby to ví také a poxhibuji že kentauři to ještě neví.“ Řekla a zahleděla se do nebe.

„Už musím jít.“ Řekl spěšně Torzen a obrátil se. „Tak sbohem.“

Voděnka mu neodpověděla a něco si pro sebe říkala.

Světlo se rozprostřelo po nebi a ozářilo les, tak už lépe viděl. Zhluboka se nadechnul a vydal se zpátky k domu. Přitom si přebíral to co mu Voděnka právě řekla. „Kdybych šel do Lasternu a tam bych… ne!“ Okřikl sám sebe. „Celé roky proti nim bojuji, všichni by mě poznali na první pohled. Okamžitě by mě chtěli zabít.“ Přemýšlel nahlas. „Jak bych se tam přece mohl dostat. Na celých hranicích jsou rozestavěna vojska. Musel bych pěšky přez hory a tam je to víc než nebezpečné. Kdybych to udělal, nesměl by jsem se už vrátit zpátky sem. Jestli by někdo přišel na to co by jsem plánoval, okamžitě by mě obvinily za královskou velezradu a pak by mě zabily.“ Drmolil si pro sebe a pak se zastavil. Zahvízdl co nejhlasitěji a zaposlouchal se. Za deset minut uslyšel dusání kopyt. Usmál se „A to jsem si myslel že mě neuslyší.

Doběhl k němu hnědý kůň a hnědou hřívou. Torzen ho poplácal po boku a usmál se. „Ahoj Orine, kamaráde můj.“ Kůň spokojeně zařehtal.

„Ale nemám uzdu.“ Rozhlédl se kolem sebe a popadl velkou suchou větev. Vzal jí do obou rukou a začal odříkávat. „Astar munerézis rezumros.“

Pod jeho rukama se větev proměnila v uzdu. Torzen jí zrovna začal dávat Orinovi když kůň nespokojeně škubnul hlavou, netrpělivě přešlápl a stočil uši dozadu. „Já vím že není jako ta tvoje, ale je to jenom na cestu ke mně.“ Přemlouval ho Torzen. Orin, sice strašně nerad, ale nakonec si uzdu nechal nasadit. Torzen ho poplácal a vyšvihl se na něj. Vzal otěže do rukou a pobídl Orina ke cvalu. Orin se líně rozběhl k domu. Zachvíli tam dorazily.

Torzen pochválil Orina a sesedl z něj. „Jsi pašák Orine. Počkej něco ti přinesu.“ Nejdřív mu ale sundal nepohodlnou ohlávku a ta se okamžitě proměnila v kus suchého dřeva, který zahodil mezi stromy. Vešel do domu a hned začal hledat nějaké jablko, nebo mrkev.

Našel jablko a dvě mrkve. Jednu mrkev si dal do vnitřní kapsy v plášti a jablko a druhou mrkev vzal do jedné ruky. Vyšel ven a natáhl ruku z jablkem. Orin si ho okamžitě vzal a začal ho spokojeně chroupat. Když ho dojedl slupl ještě mrkev kterou mu Torzen dal. Torzen ho podrbal za ušima, ale Orin se začal sápat po jeho plášti.

„Šikovnej.“ Pochválil ho Torzen a vyndal mrkev z kapsy. Orin spokojeně chroupal a Torzen si všimnul že mu z kapsy něco vypadlo. Shýbnul se k zemi a zvedl Armenin medailónek. Vyčistl ho o lem pláště a prohlížel si ho. Přejel prstem po vyryté květině. „Lasternská Managola.“ Řekl a vspoměl si jak si medailónek prohlížel poprvé. Myslel že je to důkaz že je Lasteřanka. Soren mu říkal aby to nedělal a on ho neposlechl.

Musím něco udělat. Musím se dostat do Lasternu a zjistit pravdu, co se vlastně děje. Stiskl pevně medailónek v dlani a vešel zpátky do domu.

Orin naštvaně zařehtal že si ho nevšímá. „Počkej Orine, zachvíli se vydáme na cestu."

Tohle bude ještě zajímavé. Pomyslel si a radši si pospíšil.